Kniha

Byl jednou jeden tkadlec a ten měl velkou bídu. Řemeslo nešlo, protože nebylo z čeho pracovat, a nádenickou práci nikde nedostal. Jeho žena posluhovala na zámku, ale jak víte, páni se nikdy nepředají, a doma bylo dvanáct hladových krků. Když si tkadlec zadlužil celou chalupu a nevěděl, co si má počít, vzal jednoho dne na záda pytel, do ruky hůl, rozloučil se se svými dětmi a šel po žebrotě.

Šel daleko, protože blízko se styděl. Chodil dlouho, dlouho, ale každý si stěžoval na bídu a tkadlec stěží vyžebral kousek chleba, aby aspoň trochu utišil hlad. Aby vyžebral trochu obilí nebo trochu mouky, anebo nějaké to vajíčko, a mohl je přinést dětem, na to nebylo ani pomyšlení.

Když se tak toulal světem křížem krážem, dostal se do hor a zabloudil v hlubokém lese. Šel celý den, ale les byl stále hustší a hustší a tkadlec se nemohl dostat ven. Byl hladem zesláblý a unavené nohy ho již nechtěly nést.

I nevěděl si jiné rady, nežli že se s posledními silami vyškrábal na vysokou jedli a rozhlížel se, neuvidí-li, kudy z lesa ven. Les však byl tak rozsáhlý, že pro samé stromy nebylo nic vidět.

A jak tak sedí na té jedli, pomalu se setmělo, sovy kolem něho poletovaly a houkaly. Tkadlec dostal strach a úzkostně se rozhlížel, nespatří-li někde nějaké světýlko.

Tu se mu zdálo, že zcela blízko mezi stromy je jakési světlo. Rychle se dere houštinami v tu stranu a po chvíli se dostane k malé chaloupce, z níž prosvítá do tmavé noci mdlá záře hořícího krbu.

Tkadlec zaklepal.

Otevřela mu stará babice, a když prosil o něco k snědku a o nocleh, pravila: "Ach človíčku, to jste padl na nepravého, nemohu vám dát nocleh, ani vám nesmím dát nic k jídlu. Raději jděte a schovejte se někde, aby vás můj muž nepotkal - on je lidojed."...

A jak to bylo dál? Knížku si můžete koupit a tak se dozvědět, jak to vlastně dopadlo...

08.02.2011 • Tomáš Marek